9. kapitola - Zrada, část 3.

12. července 2008 v 19:38 | Ella016 |  Temné tajemství
Konečně... to mi to ale trvalo co? Budu se snažit psát dál, ale bohužel, notebook je táty a táta je přes týden pryč, takže jedině na papír a tomě nebaví...XD hlavně pak to přepisování... Omluvte abseci obrázků...nevím na kterým zálohovaným CDčku jsou... přidám je později, jestli později bude všechno OK. Doufám, že se vám část bude líbit, já s ní sice moc spokojená nejsem, ale budiž...

Zmateně jsem zamrkala a taky se usmála.
"Lorenzová!" vykřikl zvonivý hlas.
"Michel!" celá třída na nás zírala. Michel ke mě přiběhla a objala mě. "Co ty tady? Zabloudila jsi a spletla si školu?"
"Ne." zavrtěla jsem hlavou. "Přestěhovali jsme se, sem. Chodím na tuhle školu, jak vidím s tebou. A tím otravným Jamesem." dodala jsem tišeji, jen pro nás dvě. Michel se uculila. Zatáhla mě k sobě do lavice, měla vedle sebe volné místo.
"A Sam taky." dodala a já pozvedla obočí.
"Takže... něco vážnýho?" jenom sklopila oči a kývla. Takže v tom lítá až po uši. Přála jsem jí to, ale sama jsem v nitru skuhrala samotou posledních dní.
"A co tak najednou?" změnila téma. Jen jsem pokrčila rameny.
"Netuším, prostě ze dne na den - stěhujeme se, zbal se. Nestihla jsem nikomu nic říct... s nikým se rozloučit... ale to teď neřeš. Po škole musíme někam zajít. Jak dlouho to tady dneska bude trvat?"
"Šest hodin, v pondělí je to slabota. Máme i devět nebo deset....brrr." zašklebila jsem se a otočila se za hlukem u dveří.
"Asi jsem vám tady trošku rozhodila blondýnky. Byla jsem drzá..." poznamenala jsem tiše, když do třídy vešlo oněch pět blondýnek, co jsem potkala. Michel se začala hlasit smát.
"Tak to jsme tady na škole asi jediný dvě holky, které je neuctívají a nevnucují se jim." smála se a mluvila nahlas, zvučným hlasem, který se rozléhal třídou. Vůdkyně po nás šlehla pohledem, ale když si všimla, že se dívám, rychle uhnula zpátky.
"Připomíná mi Lucy, ta hlavní."
"Je to její sestra. Věděla jsi, že se Lucyini rodiče rozvedli a rozdělili tyhle dvě? Candy - " vyprskla jsem smíchy, prostě jsem se neudržela, no... " Candy, bydlí s otcem a ten pro ni chce jen to nejlepší, takže i nejdrahší školu v okolí..., jen tak mimochodem..."
"Jak to všechno víš?" ptala jsem se podezíravě, co když kecá?
"Na začátku, když jsem sem přišla, jsem pár týdnů dělala, že se s nima bavím, že jsem v jejich partě." pohodila svými blonďatými vlasy až pár kluků omámeně zamrkalo. "Když mi řekla věc, kterou nikdo neví, měla jsem po problému - nemůže na mě, ani jedna. Vím něco, co nikdo jiný z venku vědět nemá... jsem v pohodě. Kdyby něco, ona ví, že to kdykoliv můžu říct, tak mě nechávaj na pokoji..."
"Teda, ty jsi ale potvora, víš to?" zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.
"Vím. Ale to, že jsem potvora znamená, že mám pokoj. Nepotřebuju žádnou partu, ani rozbroje... mám klid, jsem v klidu. Nic víc, nic míň. Když mě nechá na pokoji ona, nechám na pokoji já ji. Nemám důvod roznášet drby po škole..." v tu chvíli zazvonilo a v příštím okamžiku do třídy vešel profesor. Měl na sobě modré padnoucí džíny s dírami na kolenou! a bílou košili. Byl příliš mladý na to, aby byl profesorem a příliš hezký, příliš všeho. Nevěděla jsem, jak se k němu mám chovat, ale třída to vyřešila za mě.
"Ahoj Deane." pozdravili sborově. Nikdo si nestoupl, jak bývá jinde zvykem. Obyčejný pozdrav, jako když příde kamarád. Jediná změna v jejich chování během přestávky a po začátku hodiny byla, že si každý sedl na své místo a přestal se bavit.
"Nazdar lidi." odpověděl Dean? na pozdrav. Mám mu tak říkat? Položil si knihy na stůl, otočil sečelem ke třídě a široce se usmál.
"Vidím novou tvář!" zajásal. "Ahoj děvče, já jsem profesor McGraw, ale říkej mi Deane, jako všichni ostatní, a ty jsi?" pozvedl obočí.
"A - Amy Lorenzová." vydolovala jsem ze sebe.
"Moc mě těší, Amy. Já učím matematiku..." ach né! "Máš ráda matematiku?"
"Hmm... nejde mi." přiznala jsem zahambeně.
"Tak pojď k tabuli." zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou a začala pomalu vstávat, když se profesor rozesmál.
"Dělám si srandu. Zůstaň sedět." s červenáním jsem se sesunula zpátky na místo a zlostně zahlížela na Michel, která se otřásala tichým smíchem.
Hodina byla senzační. Byla to první hodina matematiky, kdy jsem kompletně pochopila výklad a neplavala. Úspěšně jsem spočítala všechny příklady a byla jsem na sebe pyšná. Den proběhl bez problémů, až na otravného Jamese, kterého jsem potkala na obědě a hned si k nám sedl. Po škole mi Michel ukázala kde bydlí a pak jsme zašly do kavárny na kafe. Nechtěla jsem mluvit o sobě, tak jsem se ptala na toho záhadného Sama, který Michel tak učaroval. Vypadlo z ní jen to, že chodí na stejnou školu jako my a pak jsem okamžitě přišla na řadu já.
"Jsi smutná, co se děje? Vždycky jsi se chtěla přestěhovat sem a teď najednou...ne? Nejsem blbá, v tom něco... nebo někdo... je...!"
"Promiň Michel, ale nechci o tom mluvit..." snažila jsem se z toho diplomaticky vymluvit, než abych začala horovat, že v tom opravdu nic není, což by byla lež jak věž.
"Jasně, pohoda, ale až budeš moct, tak budu první nařadě, OK?!"
"OK, platí." zasmála jse se, lepší kámošku jsem si nedokázala představit. Domů jsem přišla celkem veselá, ale přesto byl můj nový pokoj k neutěšení prádný, bez života. Vylezla jsem na postel a zhroutila se tam, co taky jinak? Za chvíli jsem usnula, ale nebyl to nejlepší nápad. Měla jsem noční můru, ve které byla ONA. Připadala jsem si jako v časové smyčce - neustále jsem se vracela na začátek bludiště, nemohla najít cestu ven a ONA byla neustále za mnou, pronásledovala mě a šíleně se u toho smála. Pak se sen změnil. Dívala jsem se na sebe zezhora, vypadala jsem jako mrtvá. Byla jsem mrtvá? Ležela jsem na zemi a kolem mě byla spousta krve. ONA se šíleně smála, neustále, bez přestávky. Začala mi z toho brňet hlava. Chtěla jsem na ni zakřičet, ať toho nechá, ale nemohla jsem mluvit, tak jsem jen máchala rukama a otvírala pusu v němých výkřicích, naprázdno, bez odezvy, beze slov, bez hlasu a šílený smích pokračoval.Pak se tam objevil Jasper. Byl celý zamazaný od krve, tekla mu po rukou, měl ji i na obličeji,ze kterého zářily rudé oči. Krvavě rudé. Né! Šílený smích, rudé oči, smích, krev,... S trhnutím jsem se probudila, čelo jsem měla orosené potem a srdce mi hlasitě mlátilo do žeber, jakoby chtělo každou chvíli vyskočit ven.
"Byl to jen sen." opakovala jsem si neustále, ale nepřesvědčila jsem se. Ten sen...co když to byla nějaká předtucha? Jak ot skončí? Snažila jsem se racionálně uvažovat...nešlo to. Ty oči se mi neustále vracely, vyplouvaly napovrch... Musím něco udělat! Jasper nesmí skončit s rudýma očima! Seskočila jsem z postele, nějakými schody jsem se nezatěžovala a běžela do kuchyně, kde jsem narazila na mámu. To nepůjde. Bezděky jsem se rozhlédla a uviděla tátu. Říkal přece, že kdyby něco... tak to něco je tady. Šla jsem si pomalu, klidně, sednout vedle něj do obýváku a chvíli pozorovala obrazovku televize. Pak, tak aby to máma neviděla, s hlavou a očima stále přilepená na sitcom v televizi, jsem tiše promluvila:
"Tati, něco bych potřebovala. Musím někoho vidět, někoho odjinud..." doufala jsem, že pochopí na co narážím, nechápal.
"Co?"
"Neotáčej se na mě!" zašeptala jsem zoufale rychle. "Máma to nesmí vědět, prosím! Říkal jsi, že když...budu potřrbovat, tak..." teď pochopil.
"Miláčku, musím někam jet, chceš cestou něco koupit?" zeptal se táta sladce. Ten to teda umí. To já už bych si při tomhle tónu s mámou rvala vlasy, ale když ji miluje... není se asi čemu divit. To jen já měla zrovna pubertální období.
"Ano, prosím. Chtělaj jsem dneska jet na nákup, ale nějak mi ot nevyšlo... práce se protáhla. Tady máš seznam, zlato." táta vykulil oči na podávaný papír.
"Noo, to asi sám nezvládnu...Amy, pojedeš se mnou...prosím?!" hej, to by mě nenapadlo ,vypadá tak přesvědčivě... " Jen... už jdu." odpověděla jsem hned a už byla připravená odejít.
"Amy, nemáš se co učit?ů zeptala se podezíravě máma a já v duchu zaklela.
"Ne." procedila jsem skrz zuby, tetam byly nějaký pokusy napodobit tátu. "Dneska jsme nedostal žádný úkoly.." teĎ to znělo líp.
"Fajn." odpověděla úsečně a začala se znovu věnovat krájení cibule.
˝˝˝
Venku jsem zůstala stát jako přimrazená.
"My máme nové auto?!" vyjekla jsem překvapeně. Táta jen pokrčil rameny, odemkl a otevřel mi dveře. Zhypnotizovaně jsem naspoutila a zírala předním oknem ven dokud nenastoupil taky táta a nezavřel dveře.
"Co je to za auto? A kde jsme na něj vzali?" sakra, odkdy máme tolik peněz????!!!! To jsme vyhríli v loterii nebo co? Táta moji druhou otázku naprosto ignoroval a okamžitě začal celou cestu vychvalovat svého nového miláčka. Jediné, co jsem z toho pochytila a pochopila bylo, že je to BMW.
"Zajedu nejdřív nakoupit a pak za kamarády do hospody. Vrať se, až budeš mít všechno zařízený..." mrkl na mě a já s díky vylezla z auta. Sejdeme se před naším bývalým barákem, ano? Jinak, víš kde mě hledat, kdyby něco." křikl na mě přes okýnko a odjel. Stála jsem tam a koukala se jak naše nové auto mizí za zatáčkou a pak se rozběhla. Když jsem dobhla do ulice, kde bydlel Jasper, píchalo mě v boku a měla jsem špatný pocit, kdetrý se každým krokem prohluboval. Snažila jsem se ho nevnímat. Dům byl takový, jak jsem si ho pamatovala z mé poslední návštěvy. Nevím, proč jsem si myslela, že bude jiný, možná jsem myslela, že to všechno byl jen přelud a dům bude stejný jako před těma několika měsíci, kdy bylo všechno tak obyčejné. Za ten týden snad povyrostla jen tráva na zahradě. Konečně jsem stála před tou bránou z tepaného kovu, kterou jsem tolikrát obdivovala, jako zrezlou a vrzající, a která teď zářila novotou a istotou. Když jsem ji otvírala, ani nevzla. Ten chodník, vykládaný zámeckou dlažbou, mi připadal nekonečně dlouhý. Před vchodovými dveřmi jsem se zastavila. Co jsem mu vlastně chtěla říct?
"Ahoj Jaspere! Víš, když jsi na ten týden odjel, tak jsme se přestěhovali do jinýho města, všiml jsi si? Už ani nechodím sem na školu... ale miluju tš, tak se měj hezky...!?" To přece nejde, co je to za blbost? Ale zaklepala jsem. Nic. Tak jsem zazvonila. Nic. Po pěti minutách jsem to zkusila znovu, úpenlivěji. Zase bez výsledku. Po dalších pěti minutách jsem začala přemýšlet, kde asi můžou být. Ve škole těžko, myslím Jaspera a Alici. Bohužel mě nic nenapadlo. Pak mi ale opožděně došlo ,že jeoh rodiče mají určitě spoustu přátel, o kterých samozřejmě nic nevím a tak můžou být kdekoliv. Třeba jsou na zahradě...odvážila jsem se jít za dům, což jinak obvykle nedělám, ale co. Byla překrásná, ale ten, koho jsem hledala, tam nebyl. Nechtěla jsem odejít jen tak, ale já chytrá si sebou samozřejmě nevzala vůbec nic, ani ten blbý papír a tužku, oc sebou jinak všude, naprosto všude nosím, abych nechala vzkaz, popřípadě telefonní číslo. Sakra! Jak jinak...štístko Amy zase boduje... klamaně jsem se táhla zpátky k tátovi a ani se nenamáhala skrýt svůj výraz. Nemělo by to cenu. Táta, když mě uviděl, si jen povzdechl, pohladil mě po vlasech a vyrazili jsme domů. Na nic se neptal, jak by to udělala máma. Byla jsem za to ráda.
Doma mě samozřejmě od ní čekal výslech, proč se tvářím jako kdyby někdo umřel (co když ano? Ne! To teda ne, nikdo neumřel a ani neumře!). Odbila jsem ji pouhým není mi dobře a zahrabala se u sebe v pokoji se slucháky na uších a nereagovala na okolní svět. Bylo mi bídně celý týden...dva...měsíc...ani Michel to nedokázala změnit, protože ona a Sam byli nerozluční, to znamená nulový čas pro utrápenou kamarádku, chápala jsem ji a nic jí nevčítala. Věděla jsem, že láska je prostě láska... ta moje zrovna v nedohlednu. Ovšem na školu jsme si kromě mého netečného chování nemohla stěžovat, až na Jamese, který se na mě samozřejmě přilepil. Proč je tady vždycky, když potřebuju někoho úplně jiného??? Učitelé byli hodní, ochotní a úplně jiní než moji bývalí, ale pondělky jsem sivynechávat nedovolila. Bylo pár takových, kteří byli přísnější, lae co se týče výuky, lepší vzdělání bych asi jen težko hledala, teda u nás rozhodně. Nikdy mě škola škola tak nebavila, i na ty uniformy jsem si zvykla a dokonce se mi zalíbily. Zvykla jsem si i na lidi, kteříse za mnbou otáčeli a někteří si ťukali na čelo a naučila jsem se je ignorovat. Zjistila jsem, že lidé jsou strašně netolerantní, u ná, jak jinak. V Anglii, Americe nebo v Japonsku nejsou uniformy nic dovného. To jen tady se brání všemu co neznají, všemu co trošku vybočuje z normálu, originalitou nebo výjimečností nebo tak. Tady to prostě nikdy nepůjde s dobou. Vzít si nějaký výraznější model od světového návrháře, tak mě snad i zavřou! Netolerance!
˝˝˝
Poslouchala jsem iPoda a koukala na kabely za okénkem soupravy metra, lemující tunel. Stále dokola, občas změna. Světlo. Tma. Koleje. Hučení metra. Zvykla jsem si. Už dávno. Moje stanice, tady vystupuju. Stoupnu si před dveře s rukama v bok a čekám až konečně úplně zastavíme. Lidé kolem mě taky čekají, křečovitš se držíc všeho kolem, aby nespadli při prudším zabrždění. To já už dávno nepotřebuju. Konečně vystupuju. Automatickými pohyby se přesouvám k eskalátoru. Pozoruju reklamy na stěnách, když si všimnu jedný - Nečekejte, netrapte se, prostě to udělejte! Šance právě přišla, nepromrhejte ji! Vrattě se a běžte za štěstím, které na vás čeká...
Divná reklama. Pak mi něco cvaklo...otočila jsem se a prodírala jsem se vykřikujícími a pohoršenými lidmi zpátky po schodech dolů...musela jsem vypadat šíleně. Utíkat po schodech jedouch nahoru dolů...nemožně, ale bylo mi to jedno. Ta reklama...pojedu tam. Za Japerem. Zkusím to znovu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michelle Sun Michelle Sun | Web | 12. července 2008 v 20:12 | Reagovat

dočerta.... verím, že ho nájde... xD

2 Bella Bella | Web | 12. července 2008 v 21:57 | Reagovat

Kráááása!!! Doufám, že tam bude a že na ni nebude zlý, že ji odpustí......rychle další!!!!!

3 Kolda Kolda | E-mail | Web | 12. července 2008 v 23:02 | Reagovat

strašně krásný! Hlavně ať tam je! =)

4 Michka Michka | Web | 13. července 2008 v 15:42 | Reagovat

úžasný =))... tentokrát už jí to vyjít musí =))... rychle další!!! =))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama