9. kapitola - Překvapení, část 4. - Alexův pohled

15. června 2008 v 22:14 | Ella016 |  True dream
Pardon, nevešlo se mi to do jednoho článku...

Nemohl jsem na ni přestat myslet, byla tak jiná, než ty dívky, které jsem poznal s než ta černovlasá, která mě neustále sledovala. Chtěl bych ji vidět, aspoň jednou, ještě jednou, naposledy... Zaklepání na dveře mě vyrušilo z přemýšlení...o ní. Nespěchal jsem, stejně to bude jen nanejvýš ta černovláska. Ale když jsem otevřel , nevěřil jsem vlastním očím, a že mám setsakra dobrý zrak.
"Co tady děláš?", zeptal jsem se. Co když jí ublížím?
"Ehm...přinesla jsem vám...hmm...ty peníze...nevěděla jsem kolik to stojí, ale snad budu mít dost, mám něco našetřeno a -"
"Říkal jsem ti přece, že nic nechci a taky si vzpomínám, že jsem říkal, aby si se tomuhle místu vyhýbala...!" to ji očividně naštvalo.
"Hele, milej pane, já jsem vám slušně přišla dát peníze za způsobenou škodu, tak nebuďte tak nabručenej!" nevěřil jsem vlastním uším, co na mě ještě vytáhne??! Začíná mě překvapovat čím dál víc. Rozhodl jsem se, že o ní zjistím víc než jen, že je drzá a statečná. Mechanicky jsem ustoupil stranou, aby mohla projít. Vypadala spokojeně, když se s tichým "Díky." protáhla dovnitř.
"Drzejší holku jsem jaktěživ neviděl...a že jsem toho viděl hodně..." mumlal jsem si, ale tak hlasitě, aby mě slyšela. Vrhala po mě naštvané pohledy, ale nevšímal jsem si toho a šel do kuchyně, zdráhavě mě následovala. Statečná.
"Chceš něco k pití? Venku je horko..."zeptal jsem se, chvilku zaváhala a pak odpověděla:
"Mohl by jste mi udělat tu čokoládu? Byla strašně dobrá..." Musel jsem se usmát, divil jsem se, že jí ta čokoláda chutnala. S radostí jsem udělal další ,tentokrát rychleji, ale stejnou - na postupy mám paměť.
Divil jsem se, že s ní dokážu mluvit bez toho, abych myslel na to, že bych se měl kontrolovat. Povídalo se mi s ní báječně, byla tak veselá, spontání a dobře se hádala. Chyběla mi společnost, teprve teď mi to došlo naplno. Byla jako světlo, které přišlo do mého temného života a osvítilo ho aurou záře. Katherin, krásné jméno. Jí se nelíbilo, na ni bylo moc starobylé, ale pro mě bylo překrásné.
Začala za mnou chodit častěji, na celé dny, mě to nevadilo, pokud to nevadil jí. Vždy jsme měli o čem mluvit, o co se hádat, ale vždy jsme se rozešli v dobrém, většinou jsme se po několika hodinách shodli na kompromisu. Ale pak, ze dne na den, se neobjevila. Doufal jsem ,že se třeba zdržela, nemá přece v životě jen mě, jenže nepřišla ani příště a po týdnu jsem přestal doufat, že se zase někdy objeví. Jaké bylo moje překvapení, když jsem ji v noci našel u mých dveří, v noci! Byl jsem trochu víc nepříjemný, naštvaný za to že o sobě nedala vědět. Nebylo to pro to, že nepřišla, ale proto, že jsem nevěděl jestli je v pořádku, za tu dobu se stala malou součástí mého chybějícího já. Našel jsem kousek sebe. Byl jsem na ni hrdý, že se odvážila jít v noci přes celou vesnici až sem a zároveň vystrašený z věcí ,co ji tam mohly potkat, ublížit jí.
Její návštěvy teď byly noční, nechtěl jsem vědět proč to tak je, ale pokaždé jsme byl rád, že se jí cestou nic nestalo. Dokonce i šmíraččiny návštěvy přestaly, ale to jsem se radoval moc brzy, znovu se objevila. Nakrátko, ale přece. Když večer přišla Katherin, řekl jsem jí to. Dnes pršelo, Katherin byla nucena vzít si moji košili, protože její oblečení bylo naprosto promočené. Dal jsem jí svoji nejoblíbenější a k tomu huňatou deku, protože dívčí kalhoty jsem jaksi v domě neměl, tyhlety věci nenosím, že? Jak jinak.
Katherin přišla s jednou... prosbou? Věděl jsem, že její přesměrování z bezpečných denních návštěv na noční nebylo jen tak, ale nevěděl jsem, že za to může právě ona černovláska. Sledovala ji. Chudák Katherin. Chtěla ji přivést až sem, aby viděla, že jsme přátelé, nebo v tom bylo něco víc? Ne, prosím, ať to není nějaká platonická láska, ach bože, co jsem komu udělal? Ale bylo to v zájmu Katherin, kdyby znovu ohla chodit přes den, bylo by to bezpečnější. Svolil jsem. Nebylo to tak hrozné, byl jsem milý, jen mi vadilo, že se Katherin se mnou téměř vůbec nebaví. Neustále uhýbala pohledem a tvářila se, jakoby se jí to netýkalo. Ale jakmile přišla další večer, bylo všechno znovu jako dřív. Občas přišla i přes den, s Freou, jak se ta černovlasá jmenovala, ale znovu se chovala jakoby nic, jen v noci to byla znovu ona. Jenže dvojí život ji vyčerpával, pozoroval jsem to každý večer - usínala. Nevadilo mi, že spí, stačilo mi, že je u mě, nebyl jsem sám. Katherin to vadilo a chtěla po mě, abych ji vzbudil, když znovu usne, ale já to nikdy neudělal. Vypadala příliš roztomile a hlavně vyčerpaně. Pokaždé jsem ji přikryl dekou a četl si, přemýšlel nebo jen seděl a díval se, jak spí. Chtěl jsem vědět co se jí zdá, ale nikdy nemluvila ze spaní. Její sny však musely být klidné, neustále se usmívala.
Časem mi došlo, že jednou budu muset znovu ven a to už brzy. Začínal jsem se cítit slabý a nemotorný, dokonce jsem párkrát téměř upadl! Já! Jednou, když Katherin znovu usnula, jsem se rozhodl jít ven. Na chvíli, jen abych našel to ,co jsem potřeboval a pak hned zpátky. Nechtěl jsem nikoho potkat. Bohužel se mi to nevyhlo.
"Alexandře, starý brachu, co ty tady? Sám a v noci v lese? Zastesklo se ti po starých časech?" Daniel, jak já ho nesnášel. Byl to vypočítavý parchant, který by prodal i vlastní rodinu, kdyby mu z toho něco káplo.
"Danieli." kývl jsem stroze na pozdrav. On si toho nevšímal a naoko přátelsky pokračoval:
"Rozhodl jsi se změnit stereotyp? Chceš jít s námi? Zrovna se chystáme vyrazit..."
"Ne díky." odmítl jsem a chtěl pokračovat v cestě, šel se mnou. Protočil jsem oči, ale byl zticha, přece jsem jenom byl slabý a on měl sebou určitě svoje kumpány.
"Představ si, objevil se tady někdo s příveskem, víš to?", nepatrně jsem zpozorněl.
"Jo? A kdo? Tys tu osobu viděl?" slyšel můj zájem, parchant. Zásmál se.
"Ano, ale nic ti neřeknu, zjisti si to sám. co bych z toho měl?" no jasně, jak jinak, myslí jen na osobní prospěch. "Jestli s námi nechceš jít, tak se měj, my máme hlad. Čau Alexi." otočil se a šel zpátky.
"Sbohem." odpověděl jsem, ale nevím jestli mě slyšel. A bylo mi to jedno. rozběhl jsem se a hledal.
V dálce jsem uslyšel výkřik, byl jsem ale daleko. Katherin, blesklo mi hlavou. A sakra!!! Jsem to ale hlupák! Rychle jsem se rozběhl zpátky, ale trvalo mi příliš dlouho. Proklínal jsem se, že jsem se dohnal až na kraj schopností a teď se mi to vymstilo, kdybych nebyl tak paličatý a občas vylezl z domu, mohl jsem tam už být! Byla to Katherin, kdo jiný...byla přece noc. Viděl jsem ji zlomenou a v bezvědomí na zemi, jak se kolem ní sbíhají jak supi, parchanti. Z hrdla se mi vydralo vrčení, okamžitě jsem popadl nejbližšího a vší silou mu škubl hlavou dozadu. Zasyčl, jak jsem ho odtrhl od jejího zápěstí a zuřivě se po mě ohnal. Byl jsem sice slabý, ale tohle jsem ještě zvládl. Zlomil jsem mu vaz. ostatní si všimli mého vzteku a okamžitě se rozprchli do okolí. Nechal jsem je, já je najdu, ale teď byla důležitá hlavně Katherin. Co nejrychleji jsem ji donesl zpátky do domu a snažil se jí ošetřit rány. Nejdřív jsem jí ale chtěl omít obličej od krve. Než jsem to stačil udělat, probrala se a vymrštila se do sedu. Aspoň že žije.
"Katherin...? Jak se cítíš?"
"Alexi!"Tápala rukou ke mě, tak jsem ji chytil.
"Katherin...prosím, řekni, že ti nic není..." zaprosil jsem zoufale, ale z jejího hrdla vyšel jen vzlyk. "Ach ne...neměl jsem ti dovolit, abys za mnou chodila v noci, věděl jsem, že se to jednou stane...muselo to přijít, věděl jsem to a nic s tím neudělal." Byla to moje vina a já se za to nesnášel.
"To - to přece není - tvoje - vina. Já sem chodia - chodila dobrovolně. Nic není tvoje - vina." To snad není možné, ona obviňuje sebe.Přitáhla si moji ruku a vrhla se mi kolem krku. Slzy jí tekly prouden a vsakovaly se mi do košile, ale mě to nevadilo. Překvapila mě, to ano, ale rychle jsem se sebral a snažil se jí trošku uklidnit. Nikdy jsem ale neukliďňoval plačící dívku, takže moje pokusy byly dost chabé. Sykla bolestí. Ach, ty kousance. Jak já se nenáviděl. Odtáhla se a skrčila se v rohu pohovky, co nejdál ode mě.
"Promiň." zašeptala.
"Nemáš se za co omlouvat." odpověděl jsem tiše.
"Brečím tady jak hysterka..."
"Stalo se ti něco...hrozného...máš na to právo. Ostatně bys mě měla nenávidět... za všechno můžu já...-"
"Proč?"
"To kvůli mě se ti TO stalo." zakroutila hlavou.
"Nech už toho!" vykřikla přidušeně. "Nemůžu už slyšet, jak se obviňuješ, nech toho, prosím. Je to moje vina a nikoho jinýho, jasný?! Já sem chodím dobrovolně, já dobrovolně šla ven, já, já a zase já! Ty za nic, NIC, nemůžeš!! Chápeš?!!"
Chtěl jsem něco namítnout, ale natáhla se a dala mi ruku přes pusu s výhružným pohledem.
"Alexi, jestli teď řekneš něco, byť jen sebevzdálenějšího sebeobviňování a sebekritice, tak ti jednu vrazím, bez srandy. Jsem toho schopná!" vyhrožovala a když jsem kývl na souhlas, spustila ruku zase dolů.
"Jak se cítíš?" zeptal jsem se opatrně.
"Slabá, ale jinak v pohodě." nadzvedl jsem pochybovačně obočí. Nevěřil jsem jí.
"Vážně?"
"Jasně. Svěží teda ne, když mě vyváleli v bahně, ale jinak pohoda."
"Chceš tím snad říct, že tě nic nebolí?" v té chvíli sebou škubla.
"To zrovna ne." připustila, "Ale už mi bylo i hůř." zavrtěla hlavou, když jsem už už otvíral pusu, abych se jí zeptal jak to. Nechtěl jsem ji rozrušovat ještě víc, tak jsem zmkl.
"Musím ti vyčistit...rány."
"Ne!" vyjekla zděšeně.
"Proč ne...? Aha, nechceš abych -" abych se jí dotkl, chápu.
"Ne! Tak sem to nemyslela, jen...nesnáším dezinfekci." připustila.
Nabídl jsem jí ,že tady může zůstat, dokud jí nebude lépe, ale odmítla, vymluvila se na Freu, nijak jsem ji nenutil, ale samotnou ji jít nenechám. Chtěl jsem ji nést, ale bránila se. Jenže jakmile jsem ji pustil a ona udělala pár kroků, podlomila se jí noha a už nemohla odporovat. Vyhrožovala, nadávala, ale já byl neoblomný.
"Jestli mě nepustíš, tak tě políbím..."
"Vážně?" začala se červenat, to jsem asi neměl slyšet. Musel jsem se smát jejímu výrazu. Tehdy mě převapila a ne poprvé. já bych se sám sebe bál, ale ona ne. Co bych udělal, kdyby to opravdu udělala? No co, nic. Možná, a tím jsem si byl celkem jistý, bych jí polibek začal oplácet. A to jsem nesměl. Já už byl přece zadaný, dal jsem své srdce jiné dívce a nejde to jinak, i když bych si to možná i přál změnit. Ale já si už před lety vybral, ale to Katherin neví, nemohl bych jí tak ublížit.
Musel jsem jí to říct, že přes noc už ke mě nemůže. Když jsem to vyslovil, okamžitě jsem toho litoval, v jejích očích byl nejdříve šok, bolest a pak pochopení. Myslel jsem to pro její ochranu, lae když jse ji viděl, řekl jsem něco co bych nikdy neudělal. Já budu chodit za ní, no proč ne? Dlužím jí to, každou noc riskovala život, abych já nebyl sám, jen aby se mnou mluvila, takže teď můžu být chvíli na řadě já. Mě to nezabije a riskovat život? Pochybuju. Jestli ještě někdy potkám Daniela a ty jeho parchanty, tak je zničím.
Chvíli to fungovalo, ale pak přišel jeden večer - Katherin se mi svěřial se svojí minulostí a já šel málem do kolen. Měla přívěšek. Katherin měla můj přívěšek, moje srdce. Byl jsem tak hloupý, to co jsem udělal jako další věc byla neodpustitelná pitomost - utekl jsem. Vymluvil jsem se a utekl, zbaběle jsem ji nechal sedět na houpačce, zmatenou, rozpolcenou a zraněnou mým chováním a byl jsem dokonce takový zbabělec, že jsem se za ní ani neodvážil jít. Přemýšlel jsem o tom, dlouho, často, do hloubky. Je to opravdu Katherin??! Jak to, že jsem ji nepoznal? Ty její oči...něco mi připomínaly a jak jsem se zachoval po tom, co jsem to zjistil? Jak největší idiot. Ale nešel jsem za ní, to snad bylo ještě horší. Krátil jsem si čas tím, že jsem po okolí hledal Daniela a jeho partu, neúspěšně, ale aspoň jsem nemusel neustále myslet na NI. Katherin. Moje Katherin. Moje a přesto ne. Znovu jsem se vracel z núspěšného lovu na ty zrůdy a uslyšel ten nejlíbeznější zvuk na světě, tn který mi tolik chyběl. Její hlas. Ale odkud? Snad ne ze stromu??! Ano!
"Chci si promluvit." řekla a začala slézat. Čekal jsem a pak se to stalo. Uklouzla jí na větvi noha a ona padala dolů. Stalo se to tak rychle, že jsem nestačil ani zareagovat. Co mě lae překvapilo bylo, že dopadla na všechny čtyři, jako šelma, kočka. Okamžitě jsem byl u ní a snažil se najít zranění, ale v jejím obličeji bylo jen překvapení pad ní samotnou. Postavila se, vypadala, že jí nic není, ale pak jsem uviděl, jak si rukou přejela po boku - na bílé košili se začala vykreslovat temně rudá skvrna. Katherin se na ruku podívala s úžasem a s úsměvem na rtech se sesunula k zemi.
"Katherin. Kat!!! Katherin!" křičel jsem vyděšeně, ale neodpovídala. Zatřásl jse mjí ramenem, al nereagovala. Vzal jsem její hlavu do dlaní a začal bezhlesně plakat. Po tvářích mi poprvé v životě stékaly opravdové slzy bezmoci, smutku, histerie... Téměř jsem zavyl bezmocí a bolestí. Nic takového jsem v životě nezažil. Jakoby na vztek a odraz pocitů začalo pršet, silné dešťové kapky se dostaly všude a krvavá skvrna na lesní cestě vypadala ještě větší a hrozivější. Vzal jsem ji za ruku a snažil se něco udělat, ale netušil jsem co. Jednou rukou jsem jí objal kolem ramen a hledal v její tváři aspoň náznak života, pohyb. Ale čekal jsem marně. Musela se jí zarýt do boku větev. Ztratila spoustu krve a rudá barva mi pohltila smysly. Cítil jsem se jakoby mi někdo vyrval rdce z těla.Dřív než jsem mohl zkontrolovat krvácející ránu mi hlavu zaplnila pulzující živá bolest. Křičel jsem bolestí a dlaně si vší silou tlačil na lebku. Nepomáhalo to, znamenalo to jen jediné. Katherin umírala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kolda Kolda | E-mail | Web | 16. června 2008 v 6:22 | Reagovat

To néééééé!!!! (mimochodem-krásný obrázky=) ) nemůže přece umřít!! Ale jestli sem hoodně brzo nepřidáš další pokráčko, tak taky umřu!

2 Bella Bella | Web | 16. června 2008 v 8:22 | Reagovat

Nééé...já pláču...ať neumírá!!! Pokud umře, tak si na tebe pořídím pistoli! :( A rychle pokračování...týden to rozhodně nevydržím! Jinak je to moc pěkné...opravdu skvělé... :) Rychle další pls!!!

3 kiki.. kiki.. | 16. června 2008 v 10:32 | Reagovat

ach nééé... to nemůůže.. nesmíí umřít... :(

Jinak krásně napsané z alexova pohledu!! a písničky k tomu jsou taky sqvěléé!! už se moc moc teším na další!!!!!

4 ..IsaBella.. ..IsaBella.. | E-mail | Web | 16. června 2008 v 20:27 | Reagovat

Ne, ne, NE!!! to... to přece nejde!!! :´( Ona přece nemůže zemřít, ne??? To... to nejde... prostě ne!!

:(

Samozřejmě je to krása... ale... smutný...moc smutný...

5 Michka Michka | Web | 18. června 2008 v 16:30 | Reagovat

NE!!! jaktože umírá?!? to přece nesmí!!! je to úžasný, ale... prostě nesmí zemřít

6 Leňulka Leňulka | Web | 21. června 2008 v 19:52 | Reagovat

jůůů...to je smutný...rychle další pokračko...=)))

7 Konhoota Konhoota | Web | 21. června 2008 v 23:47 | Reagovat

Nádherná povídka.. ale jestli jí necháš zemřít, tak si mě nepřej! :D

8 Kolda Kolda | E-mail | Web | 22. června 2008 v 20:39 | Reagovat

prooosííím! Další pokráčko přidej! Já už to nevydržím, čtu to už asi po páté a strašně by mě mrzelo, kdyby umřela..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama