9. kapitola - Překvapení, část 3. - Alexův pohled

15. června 2008 v 22:13 | Ella016 |  True dream
Tahle část mi dala zabrat, je dlouhá, hodně dlouhá....snad se bude líbit. Je to TD z Alexova pohledu a kus pokračování, ale jen kousek...takže...pokračování snad do konce týdne, ale příští týden je konference a tak profesoři uzavírají známky nemám čas na nic, jen na učení...budu se snažit. Snažila jsem se dát ke každé části odpovídající písničku, ale psala jsem to, když jse mjich poslouchala hodně dohromady, ale všechny od Evanescence, takže výběr je=)
Tuhle část věnuju všem, kdo moje povídky čtou a děkuju vám.

Byl jsem sám, neustále. Jak jsem se sem dostal? Netuším. Dům byl velký, ale přesto mi tady něco chybělo. Byla to má druhá polovina já, ta, které jsem kdysy dávno dal své srdce. Už je to přes šest let a ona stále nepřišla. Přestal jsem doufat a uvrtal se do sebe, do knih a hledal vysvětlení. Proč zrovna já? Nic jsem samozřejmě nenašel, ne že bych něco vůbec čekal... Tahle kniha vypadala zajímavě, šel jsem do jediné prosluněné místnosti v domě, i když to nebyla tak úplně pravda - slunce sem nikdy nesvítilo, stromy tomu bránily, ale nejsvětlejší byla a skleněná střecha byla už nějakou dobu mým jediným pojítkem s okolím. Ven jsem už nechodil, držel jsem hladovnku, dobrovolně, bezbolestně. Za oknem se mihl stín. Ach bože! Snad ne! Už zase je tady! Ta holka mě jednou přivede do hrobu, a že to není zrovna lehká záležitost. Nesnášel jsem to její šmírování, jak na mě probůh přišla? Proto jsem nejraději chodil do místnosti s prosklenou střechou. Byla bez oken, uvnitř domu, jako jediná. Pak se dostala i tam. A sebou měla ještě někoho, další dívku. Další špeh? No super. Schoval jsem se do stínu, kde byl pohodlný úšák. Doufal jsem, že nebude mít tolik odvahy, aby vlezla dovnitř, to bych seuž opravdu neudržel.
Tu odvahu neměla, ale udělala něco mnohem horšího - začala se škrábat po skle nahoru, výš, aby mě viděla. To mě nenapadlo. Ta druhá dívka byla nějak jiná. Měla hnědé vlasy a vypadala vyděšeně, očividně tu nebyla zrovna dvakrát dobrovolně. Něco té černovlasé říkala, ale sklo plnilo účel a já neslyšel ani slovo. Snažil jsem se je ignorovat. Ta druhá, mírnější, se jí nejspíš snažila dostat dolů, ale ta černovlasá ji neposlouchala. A pak se to stalo, dalo se to čekat. Sklo nevydrželo nápor pohybů a začalo praskat. Ale stal ose něco, co bych nečekal. Hnědovlasá se vydala na pomoc černovlasé a začala opatrně lézt za ní, aby jí zabránila v pádu. Jenže sklo najednou začala praskat i pod tou novou. Okamžitě jsem byl na nohou a ze stínu sledoval co se bude dít. Sklo povolilo a dívčí tělo začalo padat, černovlasá se držela kovové konstrukce a ta statečná padala, prolétla skrz skleněné střípky a řítila se k zemi pokryté rozbitým sklem. Jednal jsem rexlexivně - zachytil jsem ji než si mohla pádem ublížit. Vypadala tak nevinně, když jsem ji držel, tak zranitelně, křehce. Cítil jsem touhu ji ochránit před vším. Co to proboha plácám? Neměla šmírovat. Ale vypadala tak vystrašeně, nedobrovolně. Silou tiskla víčka k sobě, pak, když nepřišel očekávaný náraz, otevřela oči a vyděšeně si mě měřila. Barva jejích očí mě překvapila - její duhovky měly snad všechny barvy, vypadalo to, jakoby se barvy soustavně měnily a prolínaly. Nemohl jsem od toho odtrhnou oči. Všiml jsem si, že jí je trapně, styděla se.
"Děkuji."řekla tiše, měla příjemný hlas. "Omlouvám se...já...", nevěděla.
"Ty jsi mě sledovala? I s tou druhou?" zeptal jsem se.
"Já...my...nechtěly, byly jsme jen zvědavé...omlouváme se."
"Omlouváš se jen za sebe pokud dobře vidím, ale nebyl to tvůj nápad, je to tak?"
"Nebyl." sklopila hlavu, nemělo cenu mi lhát.
"Na co jste byly zvědavé?" zeptal jsem se pobaveně.
"Chtěla jsem vás vidět, protože mi nechtěli říct vaše jméno a já byla zvědavá..." zamračil jsem se, očividně to chtěla svést na sebe.
"To není tak docela pravda, že? Ty jsi sem nechtěla..." přikývla, stejně jsem to věděl.
"Tak proč si tady byla? A pravdu prosím.Poznám, když mi lžeš." dodal jsem.
"Chtěla mi vás jen ukázat. Omlouvám se, neznám to tady a..." zadržel jsem ji.
"Bojíš se?" zeptal jsem se najednou. nechtěl jsem, aby se mě bála.
"Ne." zalhala okamžitě, ale hlas ji zradil.
"Neboj se, nic ti neudělám." spíš jsem přesvědčoval sebe, než ji.
"Omlouvám se, všechno vám zaplatím, uklidím, jen..." nadechla se.
"Jen co? Neudávej nás? To jsi chtěla říct?"
"A - ano. Neudávejte nás, prosím...udělám cokoliv...cokoliv si budete přát..."
"To snad nebude nutné. Vím o tvé kamarádce, ale tebe jsem tady ještě neviděl...říkala jsi, že to tu neznáš...?"
"Jsem tady nová." pozvedl jsem obočí, ale nijak to nekomentoval
"Vypadáš stále vystrašeně. Pojď si sednout." Opatrně jsem ji postavil na nohy a o krok ustoupil. Roztřeseně udělala pár kroků ke křeslu, kde jsem seděl, ale zavrávolala a znovu padala na zem. Znovu jsem ji zachytil a šel do obýváku, abych ji mohl uložit na pohovku, která byla přece jen o moc příjemnější, než moje ledová kůže.Ještě jsem ji přikryl dekou a posadil se do křesla naproti. Proč se o ni tak starám? Věděl jsem, že ta černovlasá utekla, cítil jsem její strach všude kolem, nechala hnědovlásku, aby si můj hněv vychutnala sama. Ale zjistil jsem, že není co vychutnávat, nezlobil jsem se. A už vůbec ne na tu bezmocnou dívku naproti mě. Věděl jsem, že bude trvat několik hodin možná dní než se probere, tělo se muselo vyrovnat se šokem, který pádem prožila. Šel jsem tedy uklízet rozbité sklo. Měl jsme to za chvilku, byl jsem rychlejší než ostatní lidé a silnější. Tím se nevychloubám, prostě to tak je. Vyměl jsem dokonce i zničené sklo na střeše.
Neodvažoval jsem se ani pomyslet na to, co by udělal případný déšť s mými knihami. Jenže pak jsem neměl co na práci. Vzal jsem knihu, od které jsem byl vyrušen, ale zjistil jsem, že po chvíli začnu zírat na jedno místo a čtu dokola tu samou větu. Moje myšlenky neustále létaly k dívce s prapodivnýma krásnýma očima, která mi nabourala stereotyp mého nekonečně dlouhého života.
"Určitě bude mít hlad." prolétlo mi hlavou druhý den. Byl jsem rád, že mám o něčem přemýšlet. Kuchyni jsem moc nepoužíval, ale něco tam určitě bylo. Byl jsem rád, že jsem opravil střechu, o pár hodin později se totiž rozpršelo tak silně, že to bylo až podezřelé. Něco jako před týdnem.
"Bude vyčerpaná, potřebuje něco na posilnění, něco dobrého, sladkého. Dívky přece mají rády sladké, ne?" no jo, jenže já tady nic sladkého neměl. Bezmocně jsem se rozhlížel, dokud jsem nenarazil na stříbrnou plechovku. Čokoláda! Skvěle! Jenže jak poznám jestli je dobrá? no, když bude odporná ,tak ji prostě nebude pít. Tohle mi bezkonkurenčně zabralo delší dobu než úklid a výměna skla dohromady, ale nakonec, výsledek vypadal celkem slušně.
Už se probírá! Postavil jsem hrnek na malý stolek a posadil se zpátky do křesla. Dívka pomalu otevřela oči, vypadala dezorientovaně.
"Myslel jsem, že už se neprobudíš, byla jsi asi hodně unavená, když jsi spala téměř dva dny..."
"Cože?" vyjekla zděšeně.Jenom jsem pokrčil rameny a pokračoval:
"O nic jsi nepřišla...pršelo, dlouho...jakoby to byla odpověď na tvoji náladu...celou dobu jsi mluvila...přehazovala se, byla jsi asi opravdu spíš vystrašená než unavená, tvoje těl reagovalo ztrátou vědomí, které přešlo do spánku a... a nejspíš do nočních můr..." dodal jsem po chvilce zaváhání, bál jsem se, že ji něčím vystraším. Všiml jsem si jemného úsměvu a pozvedl obočí. Začervenala se.
"Opravdu jsem byla mimo tak dlouho? To není možné...musím jít uklidit ten nepořádek..." už se snažila vstát, ale jemně jsem ji zatlačil zpátky na pohovku.
"Neměla by jsi ještě vstávat...netočí se ti hlava? Není ti na omdlení? Špatně? Bolí tě něco?"
"Ehm...ne...", byla na rozpacích. Proč to dělám?
"Udělal jsem ti horkou čokoládu...měla by tě trošku postavit na nohy, ale v kuchyni příliš nevynikám, takže netuším, jestli bude vůbec...poživatelná...", zdráhavě jsem se k mí naklonil a podával jí hrnek.
"Děkuju, je skvělá." odložila hrnek a tentokrát se úspěšně postavila na nohy. "Ale opravdu to musím jít uklidit... a zaplatit vám škodu, já být vámi, tak sama sebe vyhodím, než abych se starala jak mi je potom co...co jsem vás...sledovala..."Jenom jsem pokrčil rameny.
"To by nebylo správné a navíc by to bylo necitelné..."
"Ale spravedlivé..." namítla a nerózně si uhladila vlasy.
"To možná, i když úpřimně o tom pochybuju, ale copak bych tě mohl vyhodit před dveře, když dva dny bylo naprosto zataženo? Když tam venku... po nocích... po tmě... bloudí temné duše?" to ji vystrašilo, hlasitě polkla.Bezradně se rozhlédla kolem dokola.
"Doleva." napověděl jsem jí.
Vešla do místnosti a otevřela pusu úžasem..
"Proč? Co teď budu dělat já??!" vyčítala mi. Jenom jsem se usmál.
"Myslím, že pro jednou ti to můžu odpustit...podruhý bys už musela uklízet." zasmál jsem se. Rozlobeně mě probodávala pohledem, nevyznal jsem se v ní.
"Copak? Nelíbí se ti, že jsem za tebe uklidil?"
"Měla jsem to udělat já...bylo by to správné."
"No jo, ale ty jsi se neviděla po tom, co jsem tě chytil...vypadala si tak otřeseně, že jsem se bál se i hnout, aby si se nezhroutila. Popravdě se mi to moc nepovedlo, co myslíš?"
Neodpovídala jsem, střechou proniklo slunce, které celý prostor rozzářilo. Slunce, které se tady objevilo poprvé za celý můj život, celou existenci.
"Chodíte ven?" vypálila otázku a prohlížela si mě.
"Ano." udržel jsem výraz.
"A kdy?"
"Proč tě to zajímá?"
"Jen že jsem...ale nic, omlouvám se. Asi bych už měla jít, jestli teda... nechcete, abych zůstala a uklidila nebo nevím, něco udělala..." Usmál jsem se, je zmatená, jinak by něco takového neřekla.
"Ne. Jen jdi, nic mi nedlužíš, nic nemusíš uklízet..." nehnula se.
"Ale přece vám musím zaplatit za to okno..." nedala se odbít.
"Nemusíš. Jen jdi a pokud možno, nerozbíjej ho už. Vlastně by bylo lepší, kdyby ji se ty i tvoje kamarádka tomuhle lesu a místu vyhýbaly..." nechtěl jsem aby to znělo jako výhružka, byla to spíš rada.
"Děkuju." řekla potichu.
"Nemáš zač. Pojď, ukážu ti kudy ven. Trefíš domů?" zeptal jsem se posměšně. Už už chtěla něco odsseknout, ale nakonec si to rozmyslela a s další omluvou vyběhla z domu. Díval jsem se na její mizející postavu s údivem v očích. Kdo to je?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kolda Kolda | E-mail | Web | 16. června 2008 v 6:05 | Reagovat

téda! Moc hezký! Sem ráda, že sem si kvůli tomu přivstala =) teď du na další

2 Bella Bella | Web | 16. června 2008 v 7:58 | Reagovat

Ježiši!!! Nádhera!!! XD Jsem ráda, že jsi přidala aspoň jednu část z Alexova pohledu... :)

3 Kolda Kolda | E-mail | Web | 16. června 2008 v 17:48 | Reagovat

aj ta písnička je moc hezká. A ten klip u ní-zajímavý a pěkný ;o) co to je?film? příběh? pohádka?

4 Ella016 Ella016 | Web | 16. června 2008 v 17:51 | Reagovat

to právě že nevím, jen že je to final fantasy, ale jednu tuhle fantasy mám doma a tohle ot bohužel není tak nevim, ale ten příběh se mi strašně líbí=)

5 Ella016 Ella016 | Web | 16. června 2008 v 18:02 | Reagovat

aha, tak ne film, ale hra, vsadím se ale že film je taky XD

6 Ella016 Ella016 | Web | 16. června 2008 v 18:02 | Reagovat

FINAL FANTASY X

7 Kolda Kolda | E-mail | Web | 16. června 2008 v 21:19 | Reagovat

děkujuu! =D =)

8 Michka Michka | Web | 18. června 2008 v 16:28 | Reagovat

úžasný =))... je zajímavý číst to z Alexova pohledu... a to final fantasy se na youtubku dá najít i celý jako film, ne? nebo aspoň esence života a advent children...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama