7. kapitola - Překvapená a vyděšená, část 2.

25. května 2008 v 21:36 | Ella016 |  True dream

Nevěděla jsem co se se mnou děje. Slyšela jsem, jakoby za clonou, jak někdo vrčí, všude bylo vrčení. Bolest mě ale přemáhala a já přestávala znovu vnímat. Cítila jsem jak mě někdo zvedl, chlad mi pronikl až do kůže, a pak mě znovu obklopila tma. Něco studeného mi chladilo rozpálené čelo. Leknutím jsem se vymrštila do sedu až mi obklad, jak sem zjistila později, spadl z čela.
"Katherin...? Jak se cítíš?"
"Alexi!" můj hlas mi zněl podivně cize, mrtvě. Tápala jsem rukou ve tmě, i když tam trochu světla byla ,ta kaby mě nebodala do očí a nerušila, nestačilo mi to, byla jsem jak slepá. Chytl mě za ruku, abych přestala hledat. Bylo to poprvé, co se mě vědomě dotkl. Tělem mi projel šok, ale nějak jsem ho nevnímala. Cítila jsem, jak se na povrch dere hysterie.
"Katherin...prosím, řekni, že ti nic není..." zaprosil jeho hlas zoufale, ale já se zmohla jen na plačtivý vzlyk. "Ach ne...neměl jsem ti dovolit, abys za mnou chodila v noci, věděl jsem, že se to jednou stane...muselo to přijít, věděl jsem to a nic s tím neudělal.
"To - to přece není - tvoje - vina. Já sem chodia - chodila dobrovolně. Nic není tvoje - vina." vyrážela jsem jednotlivá slova mezi vzlyky, které se mi vůbec nepodobaly. Přitáhla jsem si jeho ruku a s ním i jeho a vrhla se mu kolem krku. Slzy mi tekly jako slaný potoky po tvářích a vsakovaly se mu do černé košile. Cítila jsem jak při mojí akci ztuhl, ale teď mě váhavě objal pažemi a začal mě tiše uklidňovat a hladit po zádech. Jenže můj záchvat pláče nepřestával, ztišil se, ale stále mi tekly slzy jak o závod. Připadala jsem si jak Niagára. Sykla jsem, když se ozvaly rány po kousnutích. Teprve teď mi došlo, kolik jich asi je. Odtáhla jsem se a skrčila se v rohu pohovky, co nejdál od Alexandera.
"Promiň."
"Nemáš se za co omlouvat." odpověděl tiše.
"Brečím tady jak hysterka..." ozval se můj zoufalý smích.
"Stalo se ti něco...hrozného...máš na to právo. Ostatně bys mě měla nenávidět..."
"Proč?"
"To kvůli mě se ti TO stalo." zakroutila jsem hlavou až mi prameny vlasů létaly do očí.
"Nech už toho!" vykřikla sem přidušeně. "Nemůžu už slyšet, jak se obviňuješ, nech toho, prosím. Je to moje vina a nikoho jinýho, jasný?! Já sem chodím dobrovolně, já dobrovolně šla ven, já, já a zase já! Ty za nic, NIC, nemůžeš!! Chápeš?!!"
Chtěl něco říct, ale natáhla jsem se a dala mu ruku přes pusu s výhružným pohledem.
"Alexi, jestli teď řekneš něco, byť jen sebevzdálenějšího sebeobviňování a sebekritice, tak ti jednu vrazím, bez srandy. Jsem toho schopná!" vyhrožovala jsem a když kývl hlavou na souhlas, spustila jsem ruku zase dolů. Díval se na mě zkoumavým pohledem.
"Jak se cítíš?" zeptal se opatrně. POkrčila jsem rameny a litovala toho, kousli mě i tam.
"Slabá, ale jinak v pohodě." nadzvedl obočí. Nevěřil mi.
"Vážně?"
"Jasně. Svěží teda ne, když mě vyváleli v bahně, ale jinak pohoda."
"Chceš tím snad říct, že tě nic nebolí?" v té chvíli jsem sebou škubla, když mi zápěstím projela bolest.
"To zrovna ne." připustila jsem, "Ale už mi bylo i hůř." zavrtěla jsem hlavou, když se mě chtěl na něco zeptat, nechtěla jsem se vrtat ve starých ránách. Nechal to být.
"Musím ti vyčistit...rány."
"Ne!" vyjekla sem zděšeně.
"Proč ne...? Aho, nechceš abych -"
"Ne! Tak sem to nemyslela, jen...nesnáším dezinfekci." připustila jsem zahanbeně.
Když mi vyčistil kousance, oblékla jsem si jednu Alexanderovu straší košili, která mi nejlíp seděla. Moje džíny a tričko byly naprosto zničené, ještěže byla ta košile tak dlouhá. Alexander nedal jinak, než že mě doprovodí až domů. Nabízel mi, že u něj můžu zůstat dokud mi nebude líp, ale musela jsem se vrátit, FRea by mi vyškrábala oči a zahrabala ve sklepě.
"Půjdu sama." hádala jsem se.
"Co když zakopneš, upadneš a zlomíš si nohu?" nabízel.
"Všechno vidíš moc černě." oponovala jsem a snažila se co nejrychleji vykulhat ze dveří, protože jsem měla něco s kotníkem. Raději jsem se snažila zahnat představu, že mě kousli i tam.
"Nemáš boty." upozornil mě.
"Půjdu bosa." zatvářil se nevěřícně. "No co koukáš, nejsem žádná barbínka, trocha lesní půdy a střepů mi nevadí..." zamumlala jsem si pro sebe a Alexander se zasmál.
"To už bys sem asi nepřišla...po těch střepech...nemohla bys chodit..."
"Pesimisto.", zamumlala jsem zase a opatrně udělala pár kroků, hledajíc jakýkoliv ostrý předmět nebo brouka, hada, cokoliv. Jakmile jsem došlápla na pravou nohu, podlomila se mi, neudržela jsem rovnováhu a už se seznamovala se zemí. Dvě silné paže mě zachytily dřív, než jsem stačila dopadnout.
"A kdo je tady prý pesimista, nemehlo."
"Pusť mě na zem!" řekla jsem výhružně, ale Alexander se jen zasmál a lehce mě nesl.
"Alexi, jestli mě okamžitě nepustíš, tak...tak..." hledala jsem vhodnou výhružku.
"Tak co? Kousneš mě? Buděš škrábat? Tak do toho." poškleboval se. Uraženě jsem si založila ruce na prsou a zamračeně ho ignorovala. Napadla mě jen jedna výhružka.
"Jestli mě nepustíš, tak tě políbím!"
"Vážně?" Sakra! Doprdele!!!!! Já to přece neřekla nahlas!!!! To snad ne! Zrudla jsem jak ředkvička.
"To by bylo kruté..." smál se. "Tak ukaž, jestli splníš svoji 'výhružku', tak tě bez protestů postavím na zem a jdi si jak sama umíš..." provokoval s širokým úsměvem, v očích jiskřičky smíchu.
Červená jsem byla už opravdu až za ušima a rudla stále víc.
"Neprovokuj ALexi..." dál jsme se snažila udržet naštvaný výraz, ale on se celou cestu culil. Neříkám, že sem nemyslela na to ,že bych to poravdu udělal, to bych kecala, ale to on neměl slyšet. Moje pusa jedna užvaněná!
"Jsme tady." řekl naprosto zbytečně s veselým úsměvem před domem.
"Hm, to už mě můžeš pustit ne?" Zazubil se a postavil mě na zem.
"Jasně." dopajdala sem pomalu k houpačce na verandě a s ulehčením se na ni svalila. Sedl si vedle mě.
"Jak to že nejsi vůbec zadýchaný? Víš jak sem těžká?!!" stěžovala jsem si, protože Alexanderův dech se nijak nezrychlil po tom přetížení, které jsem mu způsobila.
"Nejsi tak těžká, jak si očividně myslíš." odpověděl s úsměvem, ale v očích měl obezřetný výraz. "Začíná se rozednívat. Zvládneš sama dojít do svého pokoje?" zeptal se posměšně.
"Jistě, zvládla bych dojít i sem, kdyby mě někdo nechal..." procedila jsem skrz zuby, ale nezlobila jsem se doopravdy. Nemusím asi říkat, jak příjemně mi v jeho náruči bylo, ne?
"Myslím, že bys ke mě už neměla chodit..." ozval se najednou a upíral na mě pohled. Srdce mi udělalo kotrmelec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kolda Kolda | E-mail | Web | 25. května 2008 v 22:05 | Reagovat

Coože? No to doufám, že bude chodit! =D Moc kráásný!! Děkuju, já se nemohla dočkat! A teď se zas nemůžuž dočkat další!! =D XD

2 Bella Bella | Web | 25. května 2008 v 22:52 | Reagovat

XD No krása!!Taky by mi bylo v jeho náruči dobře! XD Škoda jenom,že ho nepolíbila...kapitolka je skvělá,doufám,že mu to ,,nechození" vymluvý! ;) Rychle další!!!

3 Michka Michka | Web | 26. května 2008 v 14:55 | Reagovat

uhm... to snad nemyslel vážně! okamžitě přidej pokračování, ať vím, jestli to myslel vážně anebo ne =))...

4 Michelle_Sun Michelle_Sun | Web | 26. května 2008 v 15:34 | Reagovat

heh.... tak toto bola super kapitolka... x) vlastne rovnako super, ako každá iná... xD rýchlo pokračovanie... x)

5 Luelle Luelle | Web | 26. května 2008 v 16:51 | Reagovat

tak to teda ne, bude k němu chodit a měla bys konečně přiznat, že je tím, kým je.Ten poslední odstavec bys taky mohla vymazat a bylo by to fajn.

6 Ella016 Ella016 | Web | 26. května 2008 v 18:55 | Reagovat

Luellko, neprovokuj nebo ti příště o ZsV neřeknu co hodlám udělat s TT XDDD

holky, moc díky za pochvaly=) a nebojte, dnes do 22:00 nebo chvíli potom by se mělo objevit pokračování ;)

7 Kolda Kolda | E-mail | Web | 26. května 2008 v 19:33 | Reagovat

h?? to mám vydržet až do deseti?? OK, ale budu se muset hoodně snažit, ale co bych kvůli tobě neudělala... nebo kvůli povídce?? =D XD

8 Andreica Andreica | Web | 7. července 2008 v 22:40 | Reagovat

tohle jí snad vážně neřekl?? Jen mě mrzí, že nesplinla svoji výhružku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama