4. kapitola - Sledování, část 1.

18. května 2008 v 21:28 | Ella016 |  True dream
Mno, doufám, že u toho neusnete, ale opravdu jsem to nějak musela protlačit nudnou částí, aby se dostalo k akci...snad se vám to bude aspon trochu líbit. Je to dlouhé...3,5 stránky na kompu...a pokračování čekejte zítra, ale asi až takhle večer, možná dřív, ale budu se snažit, abych to napsala co nejdřív...=)
Takže, nebudu zdržovat...

Z našeho výletu za Freiným neznámým nebylo nic. Byla jsem ráda, že jsme se živé vrátily do domu, v duchu jsem ho začala nazývat skoro domovem...divný, ale něco mě tady drželo. A i když jsem dneska neměla k smrti daleko, cítila jsem se dobře. Dokonce mě Julie, když jsme za sebou zavřely vstupní dveře, objala tak pevně, že mi vytryskly slzy.
V noci jsem nemohla usnout a nějak jsem se ztratila v myšlenkách. Vzpomínala jsem na svoje dětství..hledala šťastné okamžiky...ale ať jsem hledala, jak jsem chtěla, moc toho nebylo...snad jen ta noc, kdy jsem dostala můj talisman, srdce. Nikdy předtím jsem nic nedostala. Matka neměla dost peněz, aby nás uživila, hlavně pokud měla nového přítele, a o nějakém dárku jsem si mohla nechat opravdu jen zdát...V té době to nebylo zas až tak hrozné, její noví muži mě neměli moc rádi, byla jsem parazit, přítěž, ale nechávali mě na pokoji, když zjistili, že nedělám potíže, když zůstávám třeba týden sama doma. To byla pohoda, a to jsem byla malá. Nebo jednou si našla Ivone, tak se moje matka jmenuje, chlapa, který si mě snažil získat, aby si u matky šplhnul, dokonce mě vzal do zoo! Moje první zoo...koupil mi i zmrzlinu, ale pak jsem zjistila, že je to drogový dealer a schovávala se před ním...když je vám sedm nebo osm a vidíte jak si váš potenciální budoucí otec balí a váží dávky heroinu, aby je mohl prodávat a pak ho najdete se stříkačkou v žíle s blbým, omámeným výrazem, tak to dost vyděsí...věřte mi...zažila jsem to... A pak přišel George, Ivone se bláznivě zamilovala, protože vypadal bohatě, ale zdání klamalo, což zjistila několik dnů po svatbě, kdy jí zmizela výplata z účtu...a pak mi začalo peklo. Tohle nebyl obyčejný ožrala, který nemá ani vindru, byl to...ne, nebudu na to myslet...takže jediná krásná věc byla moje skoro smrt utopením v desíti... Pořád jsem si pamatovala ty slova, která ten kluk říkal a říkal je mně! Nikdy dřív jsem si kluků nevšímala, většinou jsem se s nikým nabavila a když už se mnou někdo promluvil, tak buď proto, aby mi vynadal nebo mě shodil... a teprve teď mi došlo, téměř v osmnácti! No, sedmnácti, ale už se to blíží, že ten kluk byl nádhernej, jako anděl, jako strážný anděl a říkal... Budu na tebe čekat, máš mé srdce...nezklam mě...jsi vyvolená...máš mé srdce...
Znělo to tak nějak tajemně, záhadně, ale krásně...já mám něčí srdce...někdo si mě vybral...ale kdo? Usnula jsem s přiblblým úsměvem, který se hodil spíš pro zamilovanou holku, než pro holku, která neví kde je a nejspíš ani ne v normálním světě...pro holku, která nemá nic...jen sebe samu.
"Prosím, prosím, prosím...!" škemrala Frea příští týden u snídaně. "Aspoň na pár minut, to tě přece nezabije..svítí sluníčko...Kat, nebuď taková!" Frea s oblibou zkracovala jména a já jsem samozřejmě nebyla výjimkou, takže jsem byla Kat...připadala jsem si jak nějaká kočka nebo Kitekat. Jen jsem zavrtěla hlavou a dál se věnovala lívancům, které Julie na snídani připravila.
"To svítilo i minule..." ušklíbla jsem se. "A jak to pak dopadlo, co?"
"Nechali nás jít.." oponoval mi.
"Příště takové štěstí mít nemusíme." namítla jsem a s povzdechnutím s erozvalila na židli. "Bylo to skvělé Julie, výborná snídaně. Děkuju." Julie se na mě otočila a věnovala mi rozzářený úsměv.
"Jsem ráda, že ti chutnalo Katherin. A tobě nechutná Freo?" zeptala se posmutněle a zadívala se na vnučku. Frea se na židli napřímila, protože mi svoje prosby šeptala přes stůl a hlasitě odpověděla.
"Jasně Jul, je to boží, jako vždy." zaculila se a prohrábla si havraní vlasy nespokojeností nad tím, že mě nepřesvědčila. Tahle prosebná nálada jí vydržela až do konce snídaně, na schodech jsem jí díkybohu utekla. Pak ale začala znovu. S prosebným pohledem vykoukla zpoza dveří a pomalu si to šinula ke mě. Já jsem si totálně ignorovala a dál byla zabraná do knihy, kterou mi den před tím věnoval John se slovy, že by mě mohla zajímat. Zajímala.
"Kat...když nepůjdeš tak s tebou už nepromluvím!" vyhrožovala, ale po naprosté ignoraci z mé strany se rozhodla pro jinou taktiku.
"Jen to HO chci ukázat...slíbilas mi to." obvinila mě. Že by? Nepamatuju si. "Tak neslíbila, ale já ti to slíbila, je to jen kousek, na druhé straně vesnice...určitě bude doma..."
"Jak to můžeš vědět?"
"Vždycky bývá doma, přes den, myslím si, že nevychází, protože v noci asi těžko, že? A přes den je pořád doma, vím to, asi měsíc jsem tam chodila každý den..." začervenala se. S hlubokým teatrálním povzdechnutím jsem zabouchla knihu a dramaticky vstala z pohodlného křesla u krbu.
"Fajn, ale jestli se setmí a začne ta děsná bouřka, jak minule, tak už s tebou nikdy nikam nejdu, rozumíš? Kdyby jsme teda dvakrát měly to děsné štěstí a přežily setkání s těmi vašinci..."
"Nejsou to žádní našinci!" prskla. "Jsou to vyděděnci, nemají s námi naprosto nic společného. Zrůdy. Vyvrhelové. Tvorové proti přírodě. Odporní paraziti, kteří by měli být dávno mrtví a neotravovat, nezamořovat svět svojí existencí." (N/A: tyhle slova se mi opravdu zabodly až do srdce, takhle krutě mluvit o upírech, to se mi nepodobá...stydím se...teda, ne že všichni upíři by byli dobří, ale ze mě pro tim špatné slovo nedostanete...to potvrzuje můj sešit zeměpisu a čtenářský deník a biologie a němčina a ajina a... raději nic...)
"Jen klid, já to tak nemyslela." bránila jsem se a byla ráda ,že Frea nemá talent na to se zlobit.
Bylo kolem desáté a sluníčko opravdu pražilo na plný pecky, když jsme se vyhrabaly z domu. Musela jsem se úpřimně smát, když se Frea navlíkla do džínové minisukně a upnutého modrého topu bez ramínek. Dokonce si vzala i boty na mírném podpatku.
"Teda na špehování opravdu vhodný výběr." rýpla jsem do ní.
"Aspoň budu vynikat, ne jak ty..." vrátila mi to a v zrcadle si změřila moje oblečení - černé odrbané džíny s dírami na kolenou, červené kecky (jiné sem neměla a ani nehodlala mít) a celkem slušivé obyčejné černé tričko na ramínka.
"Kde bych měla vynikat? V okně, až mě přistihnou, jak šmírujeme toho chudáka kluka? Je to doufám kluk..."
"Jistě. Asi dvacet." dodala na jeho obhajobu.
Tohle nebyla vesnice, to bylo skomírající údolí, které pomalu ale jistě zanikalo, nebo spíš vymíralo... prošli jsme přes malou náves, kde bylo i pár obchodů ,ale většinou zavřených, nechápala jsem, jak tady nakupujou jídlo... Všechno bylo ošuntělé, zanedbané, prázdné...mrtvé. V jednom okně jsem zahlédla pohyb...těžké závěsy na okamžik ožily... přes boční uličku, tvořenou udusanou hlínou proběhlo kotě, pak kočka, s mňoukáním zmizeli a mě po zádech přeběhl mráz.
"Freo, kde jsou všichni?" zašeptala jsem. Frea se zastavila.
"Kdo všichni? Ve vesnici zbylo už jen pár obyvatel, většinou se schovávají v domech právě tady na náměstí, mám dojem, že jsou ty domy nějak propojené a často je mění, aby je nenašli...pak jsme tady jen my a on...a ONI..." znovu pokračovala v cestě. Něco mi došlo.
"Ty nevíš, jak se jmenuje?"
"Ne. Jak bych se to dozvěděla asi?"
"Hmm...pravda, ale copak John nebo Julie nevědí, jak se jmenuje?" Frea se zasmála, ale tak nějak nešťastně.
"Jistěže to ví, ale John mi řekl, že to není nikdo o kom bych nutně musela vědět a Julie mi to neřekne..."
"A mě by to řekla?" navrhla jsem.
"Ty bys to pro mě udělala?" Frein hlas měl vzrušený překvapený podtón. "To by mohla...vždyt, kdyby si se zeptala jan tak ze zvědavosti, kdo tady všechno bydlí, tak ostatní všechny znám...těch sedm osm rodin, které ještě stále přežily si pamatuji, občas se u nás schovají..."
"Ale copak na váš dům neútočí?"
"Ne, nevím proč, ale na náš dům nikdy otevřeně nezaútočili, ani když tam bylo hodně lidí..." pokrčila rameny a zrychlila krok. Viděla jsem, jak ve stínu lesa, spíš pár stromků, roste velký zelený dům. Byl překrásný, starodávný, ale přesto s nádechem modernosti. Nevypadal však moc obydleně. Free svítily oči dychtivostí, když se plížila ve stínu k oknům v přízemí. Po nerozhodné chvilce jsem ji následovala, věděla jsem, že to není správné, někoho špehovat, ale zvědavost mi nedala pokoj. Ale byla jsem zklamaná, těžké závěsy neurčité barvy byly zatažené, aby dovnitř nepronikl ani paprsek slunce. Bílé rolety však byly vytažené.
"A takhle je to poslední dobou pořád!" stěžovala si šeptem Frea.
"Myslím, že chce určitým osobám zabránit, aby mu nahlíželi do soukromí a života..." rýpla jsem si, pochopila a vyplázla na mě jazyk.
"Tak holt budeme muset výš..." žaludek mi udělal kotrmelec.
"Kam výš?"
"No přece na střechu...budeš se divit, ale v domě má skleník nebo co, prostě je tam prosklená střecha, fakt nádhera...viděla jsme ho tam párkrát, třeba budeme mít štěstí...", zadoufala. Já si jen přála, abych nikdy neodložila tu knihu...dost se totiž blížila prostředím, kde se příběh odehrával, k tomuhle domu a lesíčku kolem...ach ne. Zase ta moje fantazie.
Opravdu tam bylo něco jako střešní okno, velká prosklená plocha, rozdělená na menší okénka železnou konstrukcí. Vypadalo to moderně. Frea neváhala a okamžitě se nalepila na sklo. Dovnitř svítilo sluníčko. Bála jsem se, že by nás mohl prozradit stín, ale Frea se jen smála.
Po hodině čekání mě to přestalo bavit, ale najednou se něco začalo dít. Do místnosti vešel muž, kluk, nevím, střecha byla v celku vysoko, sklo zkreslovalo a navíc jsem ho viděla jen ze zhora. Měl tmavě hnědé vlasy a štíhlou postavu a svaly, to se dalo poznat i takhle. Zatajila jsem dech a Frea hlasitě vydechla, když uviděla svého tajemného neznámého.
"Není prostě krásný...?!"
"Jak to mám asi poznat, když ho vidím zvrchu??"
"No jo..." brblala, ale jinak se dál věnovala pozorování. Kluk, myslela jsem raději na to, že to je kluk než aby to byl nějakej chlap..třeba o deset let starší než Frea, no pět je víc než dost...pro ni, vza lněc oz police a šel si sednout do křesla na druhé straně místnosti. Tam sem neviděla, Frea očividně taky ne, protože s odhodláním začala hořečně lézt po sklu, výš a výš.
"Freo, neblázni, pojď dolů, něco se ti stane..." přemlouvala jsem ji. Nedala si říct.
"Jen se kouknu...počkej chvilku..." natahovala krk, aby ho aspoň zahlédla. Nedalo mi to a lezla jsem po skle za ní, abych jí přemlouvala dál a taky se koukla, když už tam budu...ne?
"Freo, myslím, že bys měla slézt, nevíš jak je to pevné..." v tu chvíli, jakoby se moje slova stala skutečností a ucítila jsem lehké zachvění a křupnutí. Prasklinka se šířila od Frey ke mě, ale pod Freou byla největší.
"Freo, slez, okamžitě, to sklo puká!!!" panika v mém hlase byla zřetelná. Tohle už musel slyšet. Další křupnutí a prasklina se rozlezla pod moje dlaně.
"Co...?" slyšela jsem Freu a pak výkřik:
(N/A: to jsem ale zlá, co? muhehe...zítra pokračování=))
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bella Bella | Web | 18. května 2008 v 21:55 | Reagovat

No to teda seš zlá!!! :( Že se nestydíš!!!Tekhle to utnout!!!Grrr...kvůli tobě teď neusnu!! XD Je to nádherný...jsme strašně ráda,že si přidala pokráčko!!!Rychle další!!!

2 Ella016 Ella016 | Web | 19. května 2008 v 7:19 | Reagovat

to sem odkoukala od tebe XDDDD nééé dneska to bude pokračovat=)

3 Michka Michka | Web | 19. května 2008 v 10:34 | Reagovat

Tss... takhle to useknout... ještě že dneska bude pokráčko =))

4 kiki.. kiki.. | 19. května 2008 v 17:24 | Reagovat

Krásná povídka:) ale takhle to useknout no fůlůůj to se nedělá.... už se teším na dnešní pokráčko.. doufám, že se dostanu ke compu jinak to nepřežijjuu:D uff to neni normální začínám být na těch všech povídkách závislák:D:D a aj na těch tvojich!!:)

5 Barcik Barcik | 20. května 2008 v 16:29 | Reagovat

nejlepší je to, jak nadáváš upírům.. xD to je celkem sranda xD a nechápu co máte proti zlým upírům.. já být upír tak mě nai nenapadne jíst ubohé malé medvídky xDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama