7. kapitola - Strach a bolest, část 1.

28. února 2008 v 23:20 | Ella016 |  Temné tajemství
You could be my unintended choice
to live my life extended
you could be the one i´ll always love
...
"Proboha nééééé! Zmlkni.", zahulákám do polštáře a praštím telefonem o zem. Naštěstí, nebo snad bohužel? se mu nic nestalo a budík, na kterém mám svou druhou nejoblíbenější písničku, si vyřvává dál na plný pecky, až mě z toho brní uši. S vypětím všech sil se natáhnu, abych ho vypla, pak sebou zase plácnu na postel a dalších deset minut se nehnu. Když se konečně dostatečně vzbudím,abych byla schopná normálně vstát, všimnu si periferním pohledem něčeho tmavého na polštáři. Vykřikla jsem.

Byla to krev! Okamžitě jsem si zkontrolovala krk, uff, dobrý. Co mě to napadlo? Vždyť už včera večer jsem šla spát s vědomím, že to byla jen historka, aby se mě zbavil...
Tak proč tomu nedokážu věřit??? Roztřeseně jsem doklopýtala do koupelny, byla jsem bledší než obvykle s tmavýma kruhama pod očima a taky, jak jsem zjistila, mi krev tekla z nosu. To se mi stalo podruhé v životě. Pustila jsem studenou vodu a opláchla si obličej.
"Amy, zlatíčko, co se stalo?" Máma! Taky jsem nemusela tak křičet, jak to že je doma? Aha, jednou za uherskej rok má den volna...
"V pořádku mami, byl to jen pavouk, omlouvám se." křikla jsem zpátky, ale slyšela jsem, jak se blíží kroky. Rychle jsem si z obličeje smývala zaschlou krev. Když nakoukla do koupelny vypadala jsem už normálně.
"Opravdu? Vypadáš nějak smutně..." rychle jsem se usmála.
"Jen nerada vstávám...", hodila po mě ještě jeden nerozhodný pohled a šla zpátky do kuchyně. Znovu jsem se zadívala do zrcadla. Vypadla jsem děsně, jako kdybych probrečela celou noc. Já nebrečela! Pro něj? Nikdy! Tak proč se mi nechce s ním být v jedné místnosti?
***
"Zvládnu to, nikdo mě nekousne...ha ha." , tohle jsem si opakovala celou cestu do školy, ale přesto se mi zrovna dvakrát do třídy nechtělo, zahnalo mě tam až druhé zvonění. Nervózně jsem se podívala po třídě a svoji lavici si nechala až nakonec, byl tam. Stejný jako vždy, jen v jeho výrazu se něco změnilo. Měl skelný pohled a když jsem přišla k naší lavici i ublížený pohled. Jen to hraje, chtěl se mě jen zbavit a teďka to jen hraje. Tečka. Tak proč se tak tváří?
Nemohla jsem se na něj dál dívat, takže když přišla profesorka, zbaběle jsem si přes pravé rameno spustila vlasy a snažila se soustředit na výklad. Když nám však zadala samostatnou práci a odběhla, ulyšela jsem Jasperův tichý hlas.
"Nevěříš mi ,viď?" snažila jsem se ho ignorovat. Nešlo to, chytl mě za ruku, ale ucukla jsem. "Promiň, ale já jsem nelhal...", neotočila jsem na něj, jen jsem zamumlala:
"Já vím, že už se mnou být nechceš, tak si přestaň vymýšlet historky...nesmyslné historky, měl jsi mi to říct narovinu, já bych to pochopila." a dál počítala, jakobych nikdy nepřestala. Jasper neodpověděl, nehýbal se, jen seděl. Nevím jak se tvářil, protože jsem neměla odvahu se na něj podívat. Když jsem přestala čekat na odpověď, zašeptal:
"Chci být s tebou...", ale asi jsme si to jen vymyslela. Dopočítala jsem a koukala z okna. Najednou jsem si všimla postavy v černém s rozevlátými vlasy, jak stojí pod stromem u fontány na náměstí a upřeně zírá na budovu školy. Cítila jsem, jakoby se dívala přímo na mě. Bezděky jsem se otřásla. Nesmysl.
***
Konečně pátek. Baťoh hodím do kouta a ulehčeně se svezu podél dveří. Prázdniny. Klid. Aspoň těch pár dnů se nemusím o nic starat. Děkuju. T obylo jediné co jsem v tuhle dobu potřebovala, nemyslet, jen přežít další den. Vzala jsem si z kuchyně nějakou sváču a zalezla k sobě do pokoje, přesněji k počítači. ICQ jsem nemilosrdně vypla dřív, než mě stačilo automaticky přihlásit (Michel by nedala pokoj...) a co nejrychleji jsem se snažila otevřít internet, jako naschvál to trvalo děsně slouho, takže jsem netrpělivostí klikala tolikrát, že výsledkem bylo asi patnáct oken...proboha a než všechny naběhly...
Asi po pěti minutách klení a kopání do bedny mi konečně zůstalo otevřené jen jedno okno. Na přehrávači jsem si pustila písničku od Muse a pustila se do hledání. Nebudu vás napínat, hledala jsem cokoliv o upírech, co by mi dalo důvod uvěřit nebo možná jsem se chtěla jen mýlit...nevím. Bohužel toho na mě vyskákalo tolik, že jsem se skoro lekla - přes 250 000 odkazů!!! Samozřejmě, tři čtvrtiny úplný hovadiny, tak nevim...áááááá něco zajímavého...hmm...
Setkala jsem se s upíry a protože i pár mých známých jsou upíři, můžu vám říct, že vím jak to u nich chodí...
No tak to snad neeee, kristepane, děsný...dál...
Téměř tři hodiny jsem strávila prohledáváním odkazů a nakonec mi došel krutej fakt, že buďto jsem se úplně zbláznila nebo na tom něco bude, jenomže další věc byla, že mi zbývalo ještě asi 200 000 odkazů, několik dalších vyhledávačů + zahraniční stránky a další významy slova...ne! Naštvaně jsem vytrhla kabel ze zástrčky a šla pomoct mámě do kuchyně s cukrovím. Tohle přece nemám zapotřebí.
Šla jsem spát vyčerpaná až do morku kostí, ale alespoň se vyspím a ráno nebudu mít kruhy pod očima. Alespoň ne tak velké.
Vstávat v pět ráno, abych stihla autobus není nic pro mě, tkaže jako obvykle jsem nestíhala. Řidiči o výkendu mě už ale znají, takže i tenhle, jako každý výkend počkal, dokud se nepřiřítím. S úsměvem a přáním dobrého rána mi podal jízdenku, když jsem mu dávala peníze, snažila jsem se znít stejně nadšeně. Moje oblíbené místo vzadu bylo volné ,takž jsme k němu zamířila, plácla sebou do nepohodlné sedačky a infiltorvala se od okolního světa písničkami. Sněžilo. Do předního skla vytrvale narážely obrovské bílé chomáče a všechno se v noci pokrylo bílou jiskřivou peřinou. Opřela jsem se hlavou o sklo a koukala jak sníh ve světle lamp září a jiskří. Ani jsem si nevšimla, že se autobus zaplnil, najednou tam stál ten kluk a ptal se mě:
"Je tady volno?" proč by nebylo, vidí tam snad někoho? Ale jen jsem kývla a dál zírala z okna.
"Jezdíš takhle ráno často?" nevěřícně jsem se na něj otočila. Má snad potřebu po ránu mluvit? A navíc se mnou? Vyndala jsem si sluchátka a odpověděla.
"Často."
"Ty toho moc nenamluvíš, viď?" zeptal se se smíchem.
"Ne, po ránu ne." znovu jsem se otočila k oknu.
"Já jsem James." No bezva! Další J!!! Jakoby jich už tak nebylo dost!
"Amy." odpověděla jsem zase jednoslovně. Nemám náladu se s ním bavit. Milý James si toho buď nevšimnul nebo se to rozhodl ignorovat.
"A kam jedeš?" v duchu jsem počítala do deseti.
"No kam asi? Tam kam všichni ostatní...tenhle autobus má jen jednu konečnou..." to víš že jo hošánku, ještě ti budu říkat kam jdu, to teda ne. Razantně jsem si nasadila sluchátka tím typem a-už-mě-nech-na-pokoji. Konečně jsme tady! Rychle jsem se vyhrabala přes Jamese a šla dopředu. Přešla jsem až ke schůdkům a skrčila jsem se u dveří, aby na mě nebylo vidět. Řidič po mě hodil zmatený pohled, ale nekomentoval to. Jakmile autobus zastavil všichni se hrnuli ven ,aby stihli metro nebo tramvaj a James nebyl výjimkou. Když byl autobus prázdný, ulehčeně jsem si oddechla a sedla si na sedadlo.
"Co to mělo znamenat?", zeptal se mě Phil - řidič, který byl zatím asi nejvíc zvyklý na moje dobíhání, ale tohle byla i pro měj novinka. Mávla jsem rukou.
"Ále, ten kluk pořád mlel a mlel a mlel..."
"Mě se zdál milý, a dobře víš, že bys už někoho potřebovala, aspoň jako kamaráda..."
"Phile!", zalapala jsem po dechu. "Vždyť já už m-" nemám nic. Phil se na mě zvědavě podíval.
"Takže někdo už je?"
"Ne, není...", postavila jsem se ke dveřím, protože jsme už byli na místě. Tady mě Phil nebo jakýkoliv jiný řidič, pokud sem jel, nechal vystoupit na světlech.
"Díky, tak zas zítra. Hezký den, ať to rychle uteče." , mile se na mě usmál a zatroubil. Vyskočila jsem na obrubník u silnice, zavrávorala a rozhlédla se před tím, než jsem přeběhla na druhou stranu. Vběhla jsem na vrátnici, popřála dobré ráno ochrance a naučeným, teď už automatickým pohybem projela v příchodovém terminálu kartou. S ulehčením jsem zapadla do šatny a rychle se převlékla do uniformy, pozdravila ostatní holky, které stejně jako já přicházely na poslední chvíli. Zamkla jsem skříňku, vzala baťoh a běžela k výtahům, cestou jsem si ještě sponkami přichytila prameny vlasů, aby mi nepadaly do očí, a taky abych nevypadala jako Rozárka. Dveře výtahu se otevřely a já uviděla Michel, jak na mě naoko naštvaně a nedočkavě čeká s rukama v bok.
"No kde seš, Lorencová? Ty ani netušíš o co přicházíš, dneska je tady skvělý výběr..." ukázala rukou za sebe a koketně pohodila vlasy. Musela jsem se zasmát, tohle byla prostě Michel.
"Znáš to, špatní spojení..."
"Měli by jste se taky přestěhovat, v tom zapadákově se nic neděje." vyčítavý tón jejího hlasu mě nenechal na pochybách, že mi vyčítala ten pondělek i fakt, že nemám žádné historky ze společenského života. Ignorovala jsem to a šla se ohlásit vedoucímu, že sem dorazila.
Tenhle den byl dlouhý, dokonce delší než obvykle. Přispěl k tomu i fakt, že jakmile se ohlásila sedmá hodina ranní přišli brigádníci, každý týden, kromě nás veteránů a napůl zaměstnanců, jiní. Stála jsem jako vždy u vchodu, abych výtala hosty a s milým úsměvem je posílala sednout, když se objevil. Skoro jsem zkolabovala, asi jsem musela hodně zblednout, protože drobná francouzka, která mi právě vyprávěla, že se jí ztratil manžel, ale že bude nejspíš v clubu na 8. patře, kde byli ubytovaní, mě začala ovívat mapou našeho hlavního města. Když jsem popadla dech, šinul si to rovnou ke mě.
"Ahoj Amy, ty tady pracuješ? No to je ale milé překvapení...dneska ráno v autobusu jsi asi pospíchala viď? Ale jak si se sem dostala dřív než já?" James zakroutil hlavou a křenil se tak ,že jsem měla strach, aby si neprotrhl pusu.
"Jo, správně jsi to řekl, PRACUJU, takže kdybys dovolil...", protáhla jsem se kolem něj a bez jediného pohledu se věnovala dalším hostům. Nedal pokoj. Počkal až odejdou a pak začal zase. Vypla jsem, prostě jsem ho ignorovala a dál se usmívala. Nejspíš si to ale vyložil jako výzvu a neustále kecal dál. Když už mi brněly uši a moje sebekontrola se zhroutila v prachu, vzdala jsem to a odešla. Michel na mě vrhala zkoumavé pohledy, ale byla natolik zaneprázdněná, že si nemohla dovolit pauzu. Plně si to však vynahradila u oběda, když nejdřív setřela Jamese, že jí zasedl místo. Teď teprve začal ten pravý výslech. Bohužel na téma, které jsem si chtěla vyhnat z hlavy...
"Hele, a co ten nový kluk u vás, jak že se to jmenuje? Jasper! No jasně..."usmála se a začala se ládovat okurkovým salátem. Rychle sem sklopila oči do talíře a přidušeně odpověděla.
"Nic, co by bylo, letí po Lucy, jako každej...", on právě nebyl jako každej, byl jinej, naprosto. Michel pozvedla obočí a zakousla se do housky, kam se to v ní ztrácí?
"Hmm, a je aspoň pěknej? Co myslíš, líbil by se mi?Máme stejný vkus, tak co, stál by za hřích?" zahuhlala s plnou pusou a uličnicky se usmála než do sebe hodila další kus housky.
"Hmm."
"Co to jako znamená hmm? Takže jo?"
"Jo." hukla jsem a zčervenala až po kořínky vlasů.
"Takže kluk k nakousnutí, podle toho jak si zrudla...", konstatovala a moje tvář dostala ještě červenější barvu. Přesně tak Michel, k nakousnutí, a to doslova. Michel pak už neměla šanci promluvit, protože do sebe začala házet oběd rychlostí formule 1.
"Proč ten spěch?", teď se pro změnu začervenala ona. "Rande?" pochopila jsem, jen kývla a dál se zabývala bědem. "S kým?", byla jsem vděčná za změnu tématu a nehodlala jsem se jen tak vzdát.
"Sam. Toho neznáš, ale měla bys ho vidět! Ty oči! Opravdu má naprosto nádherné šedé oči, jako bouřkové nebe, nádhera. Promiň, vím, že jsem ti slíbila pokec, ale ještě se musím připravit, nevadí?"
"Vůbec ne, jen jdi a bav se." děkuju všem andělům za toho Sama! Michel se vděčně usmála a odcupitala pryč. S obědem jsem si dával na čas, nikam jsem nepospíchala, autobus jel ještě téměř za dvě hodiny. Když už jsem opravdu neměla co dělat, pomalu jsem se šla převléknout a ještě pomaleji šla na zastávku tramvaje, doprovázená mojí milovanou hudbou. Stmívalo se. V zimě přichází tma brzy...tramvaj jela pomalu, na každém semaforu byla červená, nevadí. Další půl hodinu mrznout na zastávce opravdu nechci...a pak jsem to uviděla...postava v černém...stála v zastrčené boční uličce, kolem které tramaj projížděla. Vylekaně jsem se napřímila a ztuhla. Černý kabát jí povlával kolem kotníků a pod ním bylo další černé oblečení, které splývalo, vlasy vlály v mrazivém větru a dopadaly do nich vločky sněhu. Pak se tramvaj na zelenou znovu rozjela a postava se ztratila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bella Bella | Web | 29. února 2008 v 15:50 | Reagovat

No páni!Kdo to asi byl???

2 Kolda Kolda | Web | 19. dubna 2008 v 17:51 | Reagovat

bubááák!!! =D=D

3 Přemek Přemek | E-mail | Web | 13. října 2011 v 7:55 | Reagovat

Pěknej blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama