Dopis na rozloučenou - Jiný svět

14. února 2008 v 18:02 | Ella016 |  Jednorázovky
Možná se sami sebe ptáte proč právě tenhle název? To je jednoduché - patřím do rozdílného světa, jiného než je ten lidský.

Nejspíš si teď myslíte, že jsem úplně pitomá nebo jsem se zbláznila. Jiný svět? Odlišný od toho "našeho"? Pro vás je to nejspíš hloupost, ale pro mě realita. Dá se to říci i takhle - žiju na tomhle světě, stejném jako je pro ostatní, ale vidím různé věci než jen omezená lidská mysl. Obyčejní lidé vidí jenom jednu stranu, ale já vidím i tu odvrácenou, ne že by byla ve všem špatná, ale povětšinou je. V normálním světě je násilí, ale v mém světě je ho mnohonásobně více. To je právě to - špatné vlastnosti lidí a celého světa se tady zvyšují a dobré to prostě nedokážou vyvážit. Podstata tvorů jako já je pud přežití. Můžete si jakkoli říkat, že by jste byli jiní, nebyli. To, co se s vámi stane vám zabrání svobodně myslet až do doby, kdy si vaše podvědomí bude jisté, že neuděláte žádnou pitomost, jak vyváznout. Nevím proč to tak je, ale nejde to nijak obejít. Já to zkoušela. Vždy jsem se musela vrátit. Určitě si pokládáte otázku o čem to tady sakra melu, tak já vám to povím. Nejsem normální člověk, jak už jsem psala víše, můj svět se liší od toho vašeho, obyčejného, převažuje tam zlo. A to z jednoho prostého důvodu - mi jsme Zlo.
Byli jsme stovřeni právě pro tenhle účel - šířit zlo.
My jsme upíři, nemrtví.
Ti, o kterých si myslíte, že existují jen v hororech a literatuře, ale tak to není. Existujeme, žijeme a lovíme mezi vámi smrtelníky a sledujeme vás. Ne, že by jste byli nějak extra zajímavý, vy lidé, ale máte to co mi mít nemůžeme - nevědomost. Musela jsem tohle napsat, jinak bych si celou věčnost vyčítala, že jsem to neudělala. Lidstvo musí vědět, kdo se skrývá ve stínech. My. Nemrtví. Nikdy nespíme a nikdy nezemřeme přirozenou smrtí. Ta nám byla odepřena už při proměně. Ovšem pokud chcete něco vědět, tak já mám tenhle život ráda. Miluju noční toulky tichým poklidným městem, kde jsem já ten nejstrašnější tvor, jakého může náhodný chodec potkat. Ale nemusíte se bát, právě se snažím zabít. Ano, miluju tenhle život, ale po tři sta letech už je všechno strašně stereotypní. Nechci pít krev, to je můj největší problém. Jak říká můj druh, abstinuji. Žila jsem ze zvířecí krve, ale už dál nemůžu, jsem slabá. Krvi zvířat chybí látky, které najdu jen v jedné další krvi - lidské. A to nechci. Přemohla jsem všechny instinkty, které mi velely skočit po prvním člověku, který šel kolem mě. Ale já se přemohla. I když mi žízeň spalovala hrdlo a svaly se mi napínaly, jak jsem se křečovitě držela něčeho pevného, udržela jsem mou žízeň a nepošpinila se krví nevinného člověka. Jiní podlehli okamžitě, ale já vydržela, až do teď. Moje tělo je tak oslabené, že už nemůžu téměř ani chodit. Vim, že pokud budu dál abstinovat, tak se nebudu moct pohybovat, ale nedbám na to. Ukončím svůj život po více než tři sta letech noci, kterou jsem tolik milovala a přestanu existovat. Už mám plán - v dětství jsem měla oblíbené místo - zříceninu hradu na kopci, odkud mám jen dobré vzpomínky. Bude to dlouhá a úmorná cesta, ale vrátím se tam a z posledních sil vyšplhám na strážní věž, která doposud stojí a naposledy shlédnu východ slunce.
Nikdy jsem to nezkoušela, nevím vlastně jestli nám sluneční světlo ublíží, ale přesto to zkusím a moje duše bude mít konečně klid.
Posvátný klid po kterém jsem tolik toužila.
Tímto dopisem jsem se chtěla omluvit všem svým blízkým, pro které jsem jednoho dne prostě zmizela a taky všem kamarádům, které jsem opustila jako člověk, ale které opustím i jako upír. Prosím, neodsuzujtě mě, kdyby jste zažili to co já, pochopili by jste, takhle můžu jenom doufat.
Alexis Elisabeth Ambrosani
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leňulka Leňulka | Web | 1. června 2008 v 15:19 | Reagovat

hezký...=)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama